Vítejte na blogu jedné rozpolcené osobnosti.
Jste-li tu poprvé, přečtěte si první článek. Pro lepší orientaci použijte mapu.
Chcete-li, zapište se na seznam blogů, kam ráda zavítám.
Nechť je vám tu dobře. Vaše Tee ...

Jeho duše je má spřízněná

29. září 2014 v 16:30 | Tee |  Vyprávění

Zápis první...

Stále bdím a sním zároveň… Nevím, na co myslím, ale vím, že někde v hloubi mé duše je obraz té jeho. Je rozpolcená, stejně tak, jako ta moje. Její velká část je umělecky založená, stejné věci milující (ano, mám slabost pro takové lidi). Je stejně ztracená v tomto světě, jako ta moje… Mívá stejné pocity a myšlenky ohledně života, světa a fantazie, je nesmírně inspirativní a kreativní, ale taky nesmírně nevypočitatelná, nikdy nevíš, na jaký její kout narazíš a co objevíš, takže je záhadná (bavím se stále o duši), a to se mi líbí… Dokáže utišit bolest, ale zároveň ji sama vytváří. Je plná protikladů a oxymóronů, charakter rozbouřeného moře, které pálí jako rozžhavené uhlíky v krbu… A zároveň je tak posvátná, tak křehká a magická jako ostatky svatých v chrámu, kam lidé s hříchy chodí a vycházejí bez nich (nadsázka). Je tak neprobádaná a spletitá, jako labyrint, pavučina. Ale je na ní cosi zvráceného, co mě nejdřív odpuzovalo, ale pak mě to začalo přitahovat. Zřejmě už se má duše kazí a propadá sama do sebe tím, jak je na Zemi dlouho, proto potřebuje nějakou jinou duši jí podobnou, se kterou by splynula, ze které by čerpala a přitom z ní nic neodebírala, potřebuje čistý soulad. Ale jeho duše je nedosažitelná


"Někdy musíme otevírat srdce jako první, aby před námi ostatní nezavřeli dveře."


Tichá promluva...

"Chtěla bych jen říct, že máš krásnou duši a že mi je jedno, co si myslíš ty o sobě nebo co si myslí ostatní, já tě mám ráda přes všechny pocity…
Miluji tvou duši, stejně jako miluji soundtrack Zámku v oblacích, jako příběhy od HPL, jako staré knihy, fotky, obrazy, sochy, budovy, miluji tvou duši jako čaj (masalu), jako angličtinu, jako klavírní skladby a staré klasiky od 60. let (například), miluji tvou duši jako letní bouřky a barevné přenádherné západy slunce (nebo tvé oblíbené východy)…
…ale nežádám po tobě, abys mou miloval stejně…"

Zápis druhý...

Když jsem tu větu četla, v tu ránu mě to napadlo: Ten den, léto, čajovna, štěstí, tajemství, nesmělost… On si mě opravdu prohlížel, když mě poprvé uviděl, asi jsem ho trochu zaskočila, protože si mě prý představoval jinak. Ale to mě neodradilo. Spíš právě naopak. Moje zaujatost se prohlubovala více a více… Tím spíše, když jsme si hleděli jeden druhému do očí, i když celkem nepozorovaně, avšak tajemně a tázavě… Bylo to zvláštní, bylo mi krásně a smutno zároveň. Jako kdybych s ním cítila štěstí, které jsem ještě nikdy nezažila, aniž bych se ho dotkla, byť jsem byla sotva metr daleko. Možná, že to bylo tím čajem, nebo kouřem z vodní dýmky, kterou jsem si nedala /jak neobvyklé/… Nevím. Každopádně vím, že to chci zažít znovu. I když to možná už nebude takové, jako tenkrát, ale nikdy nemáme ztrácet naději…

Zápis třetí...

Měla jsem pravdu - nebylo to takové jako předtím, bylo to totiž mnohem lepší, nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila. Vláčet se ulicemi města až do jeho skrytých koutů a do oné čajovny z prvního setkání. Tentokrát byl však sám… (*pokračování později)

Minule si s sebou "na mě" přivedl svého nejlepšího kamaráda, který mě velmi uchvátil, ovšem ne tak jako On sám. Na druhé schůzce jsme se pořád smáli, já tomu, jak jsem na ně při příjezdu krásně vybafla, a jak se oni dva bavili a připadali mi tak stejní, i když byl každý jiný. Cítila jsem se tak trochu sama, ale byla jsem ráda, že tam mohu být s nimi, popíjet alžírskou kávu a pojídat své sušenky (speciálně pečené pro ně), které jim tak chutnaly, jako mně (nic lepšího jsem nikdy nejedla, doufám, že měli stejný pocit i oni, i když na tom vlastně nesejde - nejdůležitější byl pocit štěstí, že se s ním znovu mohu vidět a povídat si, i když byl místy nepřítomný, tak jako já). Obě dvě spřízněné duše mluvily cizími jazyky a já jen ohromeně přihlížela a nepřestávala jsem vycházet z údivu, jak chytří a vzdělaní oba jsou. Trochu /vlastně trochu víc/ jsem jim i záviděla. Ale utěšovala jsem se myšlenkou, že máme společné plány a nehodlám se jich nikdy vzdát. V tu chvíli byli pro mě oba vzory - rozhodla jsem se být také tak vzdělaná v kultuře, jazycích, literatuře a jiných intelektuálních věcech. I když na tom vlastně taky nezáleží, protože On mě má rád takovou jaká jsem a váží si mě, řekl mi to. Řekl mi, že mám úžasnou fantazii… - Opravdu? Nemluvíš o sobě? Já a úžasnou fantazii? Moje fantazie té tvojí nesahá ani po kotníky. Ale doufám, že to všechno myslíš upřímně.

Chtěli jsme jít do kina, ale místo toho nás vzal do firmy svého otce, kde občas přespává, uvařil nám čaj a zahrál na kytaru svou vlastní píseň. Měla jsem chuť mu říct, že už se těším na naši společnou kapelu, ale zabila bych tím tu úžasnou melancholickou atmosféru, kterou jsme všichni tři vyzařovali a utvářeli (to je tak, když se sejdou tři podobné duše), takže jsem radši jen tiše poslouchala. Pak nás jeho otec vzal do pizzerie, kde jsme se všichni úžasně bavili…

Pak ovšem nastal čas mého odjezdu, oba mě vyprovodili, jeho kamarád byl rád, že mě poznal, před tím nás vzal ještě do svého úžasného bytu /oh, jak ten byl úžasný/… Na náměstí nás oba objal, jako kdybych byla i já jeho dobrá a dlouholetá kamarádka (a spřízněná duše), rozloučil se a už jsme tam zbyli jen já a On.
Vyprovodil mě na nádraží, cestou jsme se ještě pořád smáli. Když už přijížděl vlak, pevně mě objal a řekl něco krásného (už bohužel nevím, co /to bych nebyla já, že/)… Z toho objetí jsem byla jak omráčená ještě celou cestu vlakem domů. Není divu, když je tak úžasný a když se za ten rok tak změnil…

Na třetí schůzku, která byla spontánně "naplánovaná" ze dne na den, přišel sám - konečně! Ne, že by mi minulé společnosti nějak vadily, ale nyní jsem měla větší možnost ho poznat trochu blíž, ačkoliv se jeho duše brání bližšímu kontaktu, cítím to. To nevadí, já to dokážu, jednou. Každopádně jsem byla ráda, že ho opět můžu spatřit a konečně s ním probrat i pár věcí, co nás trápí. Vzal mě do své oblíbené kavárny, kde jsme strávili asi dvě hodiny popíjením a povídáním. Potom mě vzal na mrakodrap, kam jsme vyjeli výtahem "pater noster" (jedna z mála věcí, kterou neznal, ale já ano), abych si prohlédla město shora.

*Pak jsme chtěli jít do oné čajovny, kde měli však ten den otevírat až ve 3 hodiny. A tak jsme se ještě prošli a pak si sedli před kostel naproti na schody. V čajovně jsme si potom objednali naše oblíbené nápoje a pity. On to za mě téměř všechno zaplatil (myslela jsem, že se propadnu, neměla jsem peníze na útratu, ale on tvrdil, že mi z minula ještě dluží, z té pizzerie…). V čajovně jsme se bavili o spoustě věcech, o vzpomínkách, o dílech, napsal mi básně, říkal, že si píše své vzpomínky do deníku. A tak mě přivedl na tu úžasnou myšlenku se vzpomínkami. Zůstala jsem s ním ještě o hodinu déle, než jsem si původně naplánovala, ale to nám absolutně nevadilo. Naopak, utužilo to naše přátelství a pouto spřízněných duší. Když mě vyprovázel na vlak, opět mě objal a mně se zastesklo, že ho už zase neuvidím. Ovšem slíbil, že se brzo setkáme znovu. Už se moc těším. Celou cestu vlakem jsem přemítala o minulosti a o vzpomínkách, o tomhle setkání a těšila jsem se, až o něm budu moci napsat do svých zážitků. A to taky udělám, protože tenhle den se zapíše mezi ty nejlepší a nejšťastnější.

indický čaj masala servírovaný v čínském porcelánu (c) by Tee

Tee

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama