Vítejte na blogu jedné rozpolcené osobnosti.
Jste-li tu poprvé, přečtěte si první článek. Pro lepší orientaci použijte mapu.
Chcete-li, zapište se na seznam blogů, kam ráda zavítám.
Nechť je vám tu dobře. Vaše Tee ...

Richard Müller - Rozeznávám

26. září 2014 v 16:15 | Tee |  Chvíle melancholie
Nádherná píseň skvěle se hodící k pátečnímu deštivému odpoledni... Jen tak si sednout, zaposlouchat se do tónů klavíru a zasnít se... O čem? Třeba o lásce, štěstí, životě, o snech, o minulosti, současnosti i budoucnosti, o kráse pomíjivých okamžiků, ve kterých je skrytá špetka melancholie a touha zažít je znova a znova...

Moc ráda bych se tuhle píseň naučila na klavír, jen zřejmě neseženu noty. "Nevadí," říkam si vždycky - "naučím se ji poslechem". A právě po hraní na klavír mám teď největší stesk, chybí mi to. Chybí mi ty letmé doteky černých a bílých klapek stejně jako doteky rukou, dlaní, prstů, rtů... Ta dynamika, něha, se kterou člověk musí umět pracovat, aby donutil struny k tónům, jaké chce, aby prožitek z hudby byl neopakovatelný... Máte najednou pocit, že dokážete všechno na světě udělat krásným, všechno ovládnout pouze svou hrou [to mi připomíná pasáže z knihy Parfém: příběh vraha, nádherný zážitek, ale o tom zase jindy].

Klavír je jedna z mých velkých lásek, proto se nedivte, že hru přirovnávám ke člověku, hra mě naplňuje pocitem štěstí, něhou a krásou stejně jako láska člověka. Nejspíš už to chápu - smysl umění a lidských emocí. Jsem velmi citlivý a emocionální člověk, ať už se jedná o cokoliv. A dokážu vše hodně intenzivně prožívat, s patřičným bušením srdce, mrazením po těle, zavřenýma očima a blaženým výrazem na tváři... Muselo by být docela vtipné mě pozorovat, proto si vše raději užívám v soukromí, hraju a zpívám jen před nejbližšími, ale nejraději úplně sama. Tak už to bývá u introvertů. A nebo je to tím, že se stydím, nebo vím, že jen sama před sebou nemusím nic skrývat. Ale i přesto bych moc ráda vystupovala s kapelou, věřím, že se mi tento sen splní, jednou...



Máš tucty známých, ale kdo tě zná?
Máš vlastní píseň, kdo však ví, jak zní?
Máš pocit, že jsi zakutálená,
jak drobná mince pod rohožkou dní.

Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží
od výloh hlučných pasáží, tvou samotu, tvé závaží.
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci.

Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží
od výloh hlučných pasáží, tvou samotu, tvé závaží.
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci.

Já vždy rozeznávám, hravě rozeznávám…
Máš svoje léta, právě jako já,
máš načase jít už vlastním barvám vstříc.
Má lásko, nejsi, nejsi neviditelná,
já věřím, že ti budu moci říct.

Já vždy rozeznávám, hravě rozeznávám…
Máš pravdu, ale kdo ti za ni dá?
Máš hlavu plnou utajených snů.
Máš podezření, že jsi vlastně zbytečná,
jak malá piha skrytá pohledům.
Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci.
Já tě rozeznávám, jak vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním, tvá grácie se nemění.
Já tu rozeznávám…


Tee

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama