Vítejte na blogu jedné rozpolcené osobnosti.
Jste-li tu poprvé, přečtěte si první článek. Pro lepší orientaci použijte mapu.
Chcete-li, zapište se na seznam blogů, kam ráda zavítám.
Nechť je vám tu dobře. Vaše Tee ...

Chvíle melancholie

Blázen jen...

8. června 2015 v 17:00 | Tee
Tato píseň jako kdyby mi mluvila z duše, je napsaná jako mně na míru... Nemám co víc dodat, zkrátka mě vystihuje úplně přesně, nikdy jako teď jsem se nad tím textem nepozastavila a nikdy jsem se s ním tolik neztotožňovala [možná jen s tím názvem, jelikož si o sobě myslím, že blázen jsem už pěknou řádku let]. Je to zvláštní, člověk si poslechne jednou píseň a její slova jej nechají relativně chladným. Avšak za pár let si tutéž píseň poslechne znova a najde se v ní. Podobně je to s knihami, a proto je mám tak ráda [jak hudbu, tak knihy] - jsou nesmrtelné a pokaždé jiné...

Láska je štít

16. dubna 2015 v 22:24 | Tee
Slova této písně jsem zjistila teprve nedávno, před tím mě velmi uchvátila hudba a zpěvákův hlas. Když jsem však četla překlad, nemohla jsem uvěřit, jak moc se mě to týká, jak vystihuje moje pocity a chvíle, když vzpomínám na minulost, sním o budoucnosti a přemýšlím o současnosti, někdy poněkud skepticky [stejně jak je tomu v písni, bohužel]. Občas mi připadá, že tyto stavy a skeptické nálady mívám schválně a docela si v nich libuji, ale chci to změnit, nechci jen čekat, až se to třeba stane, chci udělat všechno proto, abychom byli šťastní. Nějak se mi to ale nedaří, nemám sílu, energii, a mnohdy ani motivaci. Doufejme, že se to někdy změní...

Už dobře znám...

5. listopadu 2014 v 23:32 | Tee
Myslím si, že text této písně mluví za vše. Hlavně za to, jak se dnes celý den cítím. Moje vnitřní já chce řvát a křičet a nadávat, rve se samo se sebou, vybuchuje jako největší niterní sopka, pohlcuje sama svou vlastní lávu, která ven prýští pouze ve formě slaných a hořkých slz... Nedokáže však vybuchnout úplně, navenek, pořád ji něco blokuje jako nějaká obrovská zátka... Zajímavé ale je, že dovnitř se toho dostane dost, a to zejména to špatné. A pak... když je na to člověk sám, nemá zrovna po ruce nikoho, koho by mohl obejmout a bez výčitek a studu se vyzpovídat, je to těžké a musí se s tím poprat nějak sám...

Slzy v nebi

22. října 2014 v 22:11 | Tee
Chvilka středeční melancholie se slzami z nebe jakožto padajících kapek deště. Obloha nám pláče, smutkem nebo štěstím? Kdo ví, možná ani ona sama nezná pravou podstatu svých slz, jejich pravý původ. Ale proč hledat smysl v takovýchto všedních věcech? Možná abychom lépe pochopili svět kolem sebe. Ale k tomu, abychom chápali svět, potřebujeme nejdříve chápat sami sebe. Nebo je to naopak? Já nevím... Rozumuji tu a sama nevím, co je vlastně správně a jaký má smysl nad tím vším přemýšlet a uvažovat...

Při poslechu této písně a porozumění jejím slovům mě mrazí v zádech, stékají mi po tváři slzy, uvědomím si spoustu věcí. Je to smutné a šťastné zároveň. Ale nádherné, tak nádherné, že mě z toho mrazí.

Prostě jen zavřít oči a zpívat ta slova společně se zpěvákem. Vcítit se do nálady a atmosféry písně, vnímat poslání, které tím chtěl Eric Clapton písni udělit a děkovat za takové geniální a nádherné dílo...

Eric Clapton a jeho legendární Tears In Heaven

Ztratit se...

14. října 2014 v 22:55 | Tee
...v hudbě, v tónech, v umění, ve slovech, v rýmech, v melancholii, ve vůních, ve vzpomínkách, ve snech, v touhách, v pocitech, v lásce... až se ztratit nakonec sama v sobě... Nebo už ztracená jsem?

Kdo ví, snad jen já sama. A nebo nevím? Možná to ví jen nějaká část mé osobnosti, lépe řečeno jedna z mnoha mých osobností. Myslím, že zrovna ta to ví přesně. Tuším, že se to projeví vždy, když to ostatní osobnosti chtějí nejméně. Ale taková ona je, nepředvídatelná, bohužel.

Ztratit se sama v sobě je jeden z nejhorších pocitů, které může člověk zažít, to mi věřte. Nejste jak se říká "ve své kůži", nemůžete dělat vůbec nic, v hlavě se vám míhají slova jako "zmatek, chaos, změť, nepořádek" a taky "slabá, bezmocná, neschopná, aj."... Vaše vnitřní hlasy šeptají a křičí a vy nevíte, jestli jste hluší už byli nebo jste ohluchli kvůli nim. Ztrácíte orientaci, pojem o čase, myšlenky vám proklouzávají mezi neurony a život mezi prsty...

Tehdy vůbec nevíte, co dělat. Zda se ztratit dobrovolně v něčem blízkém našemu srdci, nebo radši usnout a spát, spánek prý léčí... Ale není to tak úplně pravda. Spánek totiž vše jen oddálí, tělo i mysl si sice odpočinou a přestanou být v napětí, ale podvědomí je na tom úplně jinak, to stále bdí, pracuje a ovlivňuje naše vědomí... My se ho sice snažíme ošálit různými způsoby a často se nám to i daří [někdo to řeší pomocí alkoholu, cigaret či jiných rádoby uklidňujících věcí...].

Lepší způsob, jak se ztratit a možná se později i najít, je v tom, co máme nějraději, ať je to cokoliv. Nechme tu věc, činnost, člověka, aj., aby nás naplnili příjemnými pocity a možná pak z toho vnitřního spletitého klubka najdeme zpětné vlákno, které může být třeba dlouhé a zauzlované, ale lze se s ním déle zabývat, oblíbit si ho a pracovat s ním a možná nám nakonec pomůže se z toho vymotat...

Richard Müller - Rozeznávám

26. září 2014 v 16:15 | Tee
Nádherná píseň skvěle se hodící k pátečnímu deštivému odpoledni... Jen tak si sednout, zaposlouchat se do tónů klavíru a zasnít se... O čem? Třeba o lásce, štěstí, životě, o snech, o minulosti, současnosti i budoucnosti, o kráse pomíjivých okamžiků, ve kterých je skrytá špetka melancholie a touha zažít je znova a znova...

Moc ráda bych se tuhle píseň naučila na klavír, jen zřejmě neseženu noty. "Nevadí," říkam si vždycky - "naučím se ji poslechem". A právě po hraní na klavír mám teď největší stesk, chybí mi to. Chybí mi ty letmé doteky černých a bílých klapek stejně jako doteky rukou, dlaní, prstů, rtů... Ta dynamika, něha, se kterou člověk musí umět pracovat, aby donutil struny k tónům, jaké chce, aby prožitek z hudby byl neopakovatelný... Máte najednou pocit, že dokážete všechno na světě udělat krásným, všechno ovládnout pouze svou hrou [to mi připomíná pasáže z knihy Parfém: příběh vraha, nádherný zážitek, ale o tom zase jindy].

Klavír je jedna z mých velkých lásek, proto se nedivte, že hru přirovnávám ke člověku, hra mě naplňuje pocitem štěstí, něhou a krásou stejně jako láska člověka. Nejspíš už to chápu - smysl umění a lidských emocí. Jsem velmi citlivý a emocionální člověk, ať už se jedná o cokoliv. A dokážu vše hodně intenzivně prožívat, s patřičným bušením srdce, mrazením po těle, zavřenýma očima a blaženým výrazem na tváři... Muselo by být docela vtipné mě pozorovat, proto si vše raději užívám v soukromí, hraju a zpívám jen před nejbližšími, ale nejraději úplně sama. Tak už to bývá u introvertů. A nebo je to tím, že se stydím, nebo vím, že jen sama před sebou nemusím nic skrývat. Ale i přesto bych moc ráda vystupovala s kapelou, věřím, že se mi tento sen splní, jednou...

 
 

Reklama