Vítejte na blogu jedné rozpolcené osobnosti.
Jste-li tu poprvé, přečtěte si první článek. Pro lepší orientaci použijte mapu.
Chcete-li, zapište se na seznam blogů, kam ráda zavítám.
Nechť je vám tu dobře. Vaše Tee ...

Vyprávění

Dva letci

20. května 2015 v 22:12 | Tee
Dnes mě po dlouhé době na chvilku navštívila má ztracená povídková múza a já si s ní trošku "zaflirtovala"... V praxi to znamená, že jsem napsala povídku, a ne ledajakou [název je pouze pracovní]! Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych mohla začít psát ve stylu steampunk/sci-fi literatury, nejdřív jsem si o tom však chtěla něco zjistit [na popud Čaje o páté]. Na rozepsání ale není nic lepšího než malý nápad, který lze snadno zakomponovat do malé povídky. A možná, že by mohla být i na pokračování! :)

Dostala jsem otázku se zadáním, podle kterého jsem tvořila:
"Vymyslete nějaký příběh, ve kterém se objeví slova: brýle, letět, řasy, pot, drak, slovo.‎"


Levou rukou si neobratně sundal z očí kulaté brýle, aby vyčistil jejich zamlžená a zaprášená skla o cíp svého kabátu. Dalo mu to celkem dost práce, jelikož měl teď k manévrování jen část své pravé ruky, kterou tvořila tkáň s nervy propojenými do elektrického obvodu pohánějící kovové mechanické součástky. Sílu a pevnost v končetině sice už měl, ale jistotu v této položivé - polorobotické věci a plnou důvěru k ní si teprve musel budovat. "Že zrovna pravá…", povzdechl si v duchu. Ulevilo se mu, až když si brýle znovu nasadil, oběma rukama se chytil madla a s klidem Angličana mohl dál letět.

Příběhy ze skleničky /Úvod/

30. září 2014 v 21:35 | Tee

Příběhy ze skleničky


Jako motýly vypuštěné z klece

vypouštím já své povídky

ze skleničky do světa.


Nebudou nijak dlouhé,

a přece

budou krásné a snové

jako ti motýli a dnové,

nevelcí a krásní z vyhlídky -

jsem to ale popleta…


Ptáte se, co že to bude za příběhy?
Nechte se překvapit! :)

Tee

Jeho duše je má spřízněná

29. září 2014 v 16:30 | Tee

Zápis první...

Stále bdím a sním zároveň… Nevím, na co myslím, ale vím, že někde v hloubi mé duše je obraz té jeho. Je rozpolcená, stejně tak, jako ta moje. Její velká část je umělecky založená, stejné věci milující (ano, mám slabost pro takové lidi). Je stejně ztracená v tomto světě, jako ta moje… Mívá stejné pocity a myšlenky ohledně života, světa a fantazie, je nesmírně inspirativní a kreativní, ale taky nesmírně nevypočitatelná, nikdy nevíš, na jaký její kout narazíš a co objevíš, takže je záhadná (bavím se stále o duši), a to se mi líbí… Dokáže utišit bolest, ale zároveň ji sama vytváří. Je plná protikladů a oxymóronů, charakter rozbouřeného moře, které pálí jako rozžhavené uhlíky v krbu… A zároveň je tak posvátná, tak křehká a magická jako ostatky svatých v chrámu, kam lidé s hříchy chodí a vycházejí bez nich (nadsázka). Je tak neprobádaná a spletitá, jako labyrint, pavučina. Ale je na ní cosi zvráceného, co mě nejdřív odpuzovalo, ale pak mě to začalo přitahovat. Zřejmě už se má duše kazí a propadá sama do sebe tím, jak je na Zemi dlouho, proto potřebuje nějakou jinou duši jí podobnou, se kterou by splynula, ze které by čerpala a přitom z ní nic neodebírala, potřebuje čistý soulad. Ale jeho duše je nedosažitelná
 
 

Reklama